Bílý štít
Šajenský válečník a mírotvorce

Roman Tadič
 
Vóhpoohevȧtse, Bílý štít, se narodil kolem roku 1833 na hor­­ním toku Severní Platte. Jeho otcem byl Sutaj Sedící med­věd (Náhkȯxhoo'ėstse), bratranec slavného Černého kot­la (Mo'ȯhtávetoo'o), a matkou Vysoká že­na (Háa'ė­sta­he'e). Ti vychovali ještě tři další chlapce — Bílého orla (Ne­tse ȯhvó'komaestse), Velký nehet a Bílého luňce (Aé­nohe ȯh­vó'ko­maestse) — a dvě dívky — Šťastnou (Vóešé'e) a Pera.
       V mládí byl znám jako Myší cesta (Hóhkééheméó'o). Při­že­nil se do jihošajenské tlupy Vótapeo'o (Jedlíci), jejímž ná­čel­níkem byl Černý kotel. Vzal si jednu z dcer náčelníka Červeného měsíce (Éše'h­ȯh­ma'ȧ­he) a Lakotské ženy (Ho'óhomo'é'e). Jmenovala se Provdaná (Véstoo'e). Po čase se oženil i s dcerou známého šamana Býčího vousu a sestrou Posvátné vody, která byla později známá jako Marga­ret Whiteshieldová. Pravděpodobně šlo o sestřenici jeho první manželky. V roce 1867 se jim narodil syn, který dostal jméno Urson (Heškóvétse), a v roce 1869 dcera Prérijní žena (Tóhtoo'ā'e). Další dcera Bílého štítu se jmenovala Posvátně sedící (Ma'héonévoo'e'e). O třetí dceři víme jen tolik, že zemřela někdy kolem roku 1881.
       Od svých prvních válečnických let patřil spolu se svým bratrancem Zchromlým býkem a Posvátnou vodou k lukovým tětivám (héma'tanóohese)  neboli vlčím bojovníkům (ho'néhenótȧxeo'o), mladému a ambicióznímu válečnickému spolku roz­ší­ře­né­mu hlavně mezi jižními Šajeny. Ještě nedosáhl ani třicítky a patřil k nejstatečnějším a nej­proslulejším šajenským válečníkům. Nejvíce se proslavil na jaře 1862 ve dvou bitvách s Poníji, které Šajeni svedli na řece Republican. Do boje nosíval černě obarvenou skalpovou košili, me­di­cínové kopí svého spolku s orlími pery a při­pevněným prstencovým chřestidlem, žluto-modrý štít s čer­venou figurou dravého ptáka a na krk si zavěšoval alpakový pektorál ve tvaru křesťanského kříže.
       Tohoto roku ho zásluhou hrdinských kousků v bo­jích s Poníji bojovníci lukových tětiv vy­brali za jednoho ze svých podnáčelníků. Strýc Myší cesty Černý kotlík se rozhodl, že mu vě­nuje jméno, které až dosud sám nosil — Bílý štít. Během několika následujících let se zřejmě stal také hlavním náčelníkem spolku lukových tě­tiv. V roce 1870 převzal Bílý štít ve své tlupě náčelnické povinnosti Černého kotlíku, který v listopadu 1868 zahynul u Washity, a stal se členem náčelnické rady. V souladu s tradicí nejspíše opustil své místo mezi lukovými tětivami a stal se mužem míru.
       I když statečně bojoval v mnoha střetech s indiánskými nepřáteli Šajenů, ve vztahu k bílým zastával podobné postoje jako strýc Černý kotlík. Stal se jedním z nejvýraznějších šajenských advokátů mírového soužití s Američany.
       Na podzim 1873 navštívil s náčelníky Malým pláštěm, Kamenným teletem, Větrným vírem, Bílým koněm, šamanem Bláznivou mulou, mladým Šajenem jménem Poní a arapažskými předáky Washington a setkal se zde s prezidentem Grantem. Při této příležitosti se nechal fotografovat. Grant daroval ná­čel­ní­kům nové pamětní medaile s dýmkou, pluhem, zeměkoulí a Biblí na zadní straně. Mělo to symbolizovat mír, obdělávání půdy, vzdělání a křesťanství. Povídá se, že tato medaile Bílý štít očarovala a od té chvíle začal horovat pro vzdělávání v amerických školách a křesťanství. Prý opouštěl šajenské tradice a přejímal zvyky bílých. Z jeho dalšího života a dobových fotografií můžeme usoudit, že to nebyla tak úplně pravda.
       V polovině března 1874 přivedli Bílý štít, Větrný vír a Orlí hlava téměř osm stovek svých lidí natrvalo do okolí Camp Supply, místa v západní Oklahomě určeného jako centrum jihošajenské rezervace. V le­tech 1874–5, která přinesla na jižní planiny neklid, útoky na usedlosti osadníků a bílé lovce, únosy a střety s armádou, v nichž hráli významnou roli šajenští válečníci lukových tětiv, Bílý štít úzkostlivě držel své lidi, hlavně mladé muže, stranou konfliktu a rozhodně obhajoval mír s bílými.
       V roce 1875 se lidé Červeného měsíce a Bílého štítu, což byly zbytky tlupy Vótapeo'o a některé ro­diny z tlupy Provazových lidí, rozdělili a pět velkorodin se usadilo v místě dnešního oklahomského měs­tečka Hammon. Jejich hlavou se stal po Červeném měsíci náčelník Bílý štít. Tato tlupa, známá jako tlupa Červeného měsíce, tlupa Bílého štítu, západní tábor nebo hammonský spolek, se poněkud stranila ostatních Šajenů a spíše se stýkala s Kajovy, jejichž rezervace sousedila na jihu s šajenskou. Vztahy šajenské tlupy Vó­ta­peo'o s Kajovy sahaly daleko do minulosti, do dob, kdy Kajovové ještě žili v oblasti Černých hor. Celokmenové tažení proti tomuto kmeni v roce 1838 proto pro mnoho z nich znamenalo velké dilema. Bílý štít otevřeně pro­hla­šoval, že jeho tlupa se liší od ostatních šajenských tlup a její členové si proto mohou hledat partnery uvnitř komunity, což odporovalo šajenským zvyklostem.
       Svého nejstaršího syna Ursona poslal do internátní školy v pennsylvánském Carlisle a silně podporoval vzdělávání šajenských dětí v amerických školách. Jeho syn si prostředí Carlisle a Pennsylvánie velmi oblíbil a patřil k nej­lepším žákům. Získal zde jméno Harvey Whiteshield. Po návratu do rezervace působil jako tlumočník, patřil k nej­vý­zna­mnějším informátorům etnologa Mooneyho, úspěšně pod­nikal, kázal a věnoval se misijní činnosti. Byl to jeden z nej­vzdělanějších Šajenů své doby.
       Kolem roku 1878 přijal Bílý štít jméno svého tchána Bi­zoního vousu (Hotóamé'hahtse) a to pak používal až do své smrti.
       V roce 1881 měl jet jako vyslanec kmene do Wa­shing­tonu podruhé, ale držel v té době smutek za svou dceru. Tradice velí Šajenům zdržet se v období smutku veřejné činnosti, odmítl proto jet.
       Na podzim 1882 šaman Zchromlý býk (Hotóávé'ahe), Bílý štít, jejich bratranec Osamělý vlk a další pomocníci vytvořili pro Bílý štít malované týpí, které vycházelo z vidění Zchromlého býka. Plášť to­hoto týpí měl červený spodek a vršek. Ve žluté střední části se objevily dvě pumy, čtyři kopí s pery a dvě rohaté postavy duchů s dýmkou a symbolem mužské síly v rukou.
       Rodině Bílého štítu se v rezervaci nevedlo zle. Vlastnila stáda koní a hovězího dobytka. Ji­ho­ša­jen­skou rezervací vedla kolem roku 1880 tzv. Chis­holmská stezka, po které honáci každoročně hnali tisíce kusů dobytka. Zvířata vypásala Šajenům pastviny a jejich dobytek se zaplétal mezi prochá­zející stáda. To vyvolávalo nespokojenost. Náčel­níci Kamenné tele, Malý plášť a Bílý štít se posta­vili rezervačnímu správci Johnu D. Milesovi a od­mítali pronajímat pastviny. Jako výraz protestu nepřijímali své peníze za pronájmy.
       Kolem Nového roku 1883 Bílý štít cestoval s nákladem do Kansasu. Cestou ho postihl záchvat zimnice. Zemřel na cestě domů 8. ledna u říčky Kingfisher Creek (šajensky Nomá'heo'hé'e, „Rybí řeka“), asi 35 kilometrů severně od šajenské re­zer­vační správy v Darlingtonu. Pohřbili ho, jak si přál, na darlingtonském hřbitově, vedle náčelníka Orlí hlavy (Maneme'ko). Tento muž, někdejší vůdce lukových tětiv, který zemřel o necelé dva roky dříve, sdílel v mnohém osud svého přítele Bílého štítu a nyní s ním sdílel i zem, do které je pohřbili.
       Pozemský život Bílého štítu končí a zbývá jen epilog. V roce 1898 se tlupa Bílého štítu sblížila s mennonitskou misií. Odměřené vztahy vůči ostatním Šajenům se odrážely i v tom, že společné sluneční tance navštěvovali jen sporadicky. V roce 1975 otevřeli nezávisle na kmenové radě vlastní školu. Až do roku 1868 žili hammonští celoročně v týpí nebo stanech, na což byli patřičně hrdí, protože to byl symbol jejich vzdoru vůči akulturaci a možná i ostatním jižním Šajenům.

Prameny:

Glenmoreová, Josephine Stands in Timber, a Wayne Leman
1984 Cheyenne Topical Dictionary. Cheyenne Translation Project, Busby.
Hoig, Stanley
1980 The Peace Chiefs of the Cheyennes. University of Oklahoma Press, Norman.
Landisová, Barbara
Mooney, James
1910 Wopohwats. In: Handbook of American Indians North of Mexico (editor Frederick Webb Hodge), str. 975. Bureau of American Ethnology Bulletin 30. U.S. Government Printing Office, Smithsonian Institution,Washington. Použit strojopis českého překladu, překladatel neznámý.
Moore, John H.
1987 The Cheyenne Nation: A Social and Demographic History. University of Nebraska Press, Lincoln.
Nagy, Imre J.
1997 Lame Bull, the Cheyenne Medicine Man. American Indian Art Magazine 23(1): 70–83.
Powell, Peter J.
1981 People of the Sacred Mountain. A History of the Northern Cheyenne Chiefs and Warrior Societies, 1830–1879. 2 svazky. Harper and Row, San Francisco.