Kate Bigheadová
Svědek Custerova vzestupu i pádu

Roman Tadič
 
30. srpna 1926 zaklepal na dveře jednoho srubu v rezervaci severních Šajenů neobvyklý návštěvník. Doktor Thomas Bailey Marquis, dvaapadesátiletý lékař s literárními sklony, potomek francouzských aristokratů a obdivovatel indiánů, se koncem června 1922 obrátil na komisaře pro indiánské záležitosti se zvláštní žádostí. O necelé dva týdny později už otvíral svou ordinaci v Lame Deer, středisku severošajenské rezervace. Stal se vládním lékařem pro zdejší indiány. Marquise velice zajímala bitva u Little Big Hornu, a jakmile prolomil ledy mezi sebou a Šajeny, začal vyhledávat pa­mětníky této události a s pomocí tlumočníků zapisovat jejich vyprávění.1 Tak se seznámil i s Williamem Bigheadem, který pracoval v severošajenské rezervaci jako policista, a dověděl se, že Williamova osmdesátiletá matka Kate tu osudnou červnovou neděli před padesáti lety u Little Big Hornu byla. 30. srpna 1926 doktor Marquis Williama a jeho matku poprvé navštívil.2
       Kate Bigheadová se narodila v roce 1847 u Hena’éo’hé’e, tedy Husí řeky,3 jak Šajeni říkali řece Laramie, jižnímu pří­toku Severní Platte.4 Jako mladá žena nosila jméno Vó’kaa’a’e, Vidloroh,5 a také Hé’ȯh­nés­too­hé’e, Kvílející žena.6 Jejími bratry byli Posvátný pták, později známý jako Bílý měsíc (Eše’he ȯhvó’komaestse), a také proslulý válečník a šaman, který se v mládí jmenoval Led, ale brzy přijal jméno Hotóá’ȯhvó’komaestse, Bílý býk.7
Dětství strávila mezi severními Šajeny. Z doby, kdy bylo Kate deset nebo dvanáct, se zachovala historka o její nebojácnosti. Spolu s kamarádkami Bizoním dolíkem a Omažskou ženou šla k říčce pro vodu. Dívky se chtěly vykoupat a při koupání si všimly díry v břehu, hluboko pod hladinou. Byly zvědavé, a tak se potopily a proplavaly dírou. Kupkou z propletených větví pronikalo trochu světla a dívky zjistily, že vlezly do bobřího doupěte. Prorazily do kupky díru a vylezly ven, přímo do šípkového houští. Vrátily se domů pěkně poškrábané.8
       Jako mladá žena žila s jižními Šajeny, pravděpodobně s tlupou Vótapeo’o (Jedlíci) náčelníka Černého kotlíku. Ráno 27. listopadu 1868 napadl velký jihošajenský tábor u řeky Washita v dnešní západní Oklahomě podplukovník Custer. Na masakr, v němž zahynulo více než sto Šajenů, Kate Bigheadová vzpomíná: „Ten den byl zabit náš náčelník Černý kotlík a další Šajeni, mezi nimi spousta žen a dětí. Vojáci začali střílet brzy ráno. Byla velká bouře a na zemi ležel sníh. Všichni jsme vyskočili z lůžek a prchali pryč. Byla jsem, jako skoro všichni, bosá. Naše týpí a všechen ma­jetek, který jsme tam museli nechat, ti bílí muži spálili.“9
       Po celou zimu pak byli jižní Šajeni na útěku před vojáky. Jednotky, jejichž velení svěřil generál Sheridan do rukou mladého, ambiciózního důstojníka Custera, pročesávaly oblast jižně od řeky Arkansas a pátraly po šajenských tábo­rech. Jejich úkolem bylo soustředit Šajeny, Arapahy a Kajovy poblíž pevnosti Fort Sill a následně přesunout Šajeny a Arapahy do rezervace, kterou jim americké úřady vyhradily na severozápadě Oklahomy kolem Fort Supply. Mimo to měli Custerovi muži osvobodit bílé civilisty, které šajenské válečné výpravy zajaly v předchozích dvou letech na území Kansasu. V polovině března narazili Custerovi osedžští zvědové na tábor šajenských náčelníků Kamenného čela, Pí­sečného kopce a Malého pláště u říčky Sweetwater, přítoku severního ramene Červené řeky, na západní hranici dnešní Oklahomy. Byla tu s nimi i Vidloroh.
       Vojáci Šajeny obklíčili a podplukovník se vypravil jednat s náčelníky. Šajeni tradují, že Custer navštívil v do­pro­vo­du Písečného kopce týpí Kamenného čela. Kamenné čelo, tehdy už více než sedmdesátiletý, nesmírně uzná­vaný ochránce čtyř posvátných šípů, nabídl Custerovi dýmku. Během ceremonie pronesl v šajenštině varování, že po­kud Custer ještě někdy pozvedne proti Šajenům zbraň, bude to stát život jeho i všechny jeho muže. Protože Šajeni vydali dvě unesené bílé ženy, Custer nevydal rozkaz k útoku. Nelibě to nesli hlavně příslušníci Kansaského dobrovol­nického sboru. Pro jistotu však odvedl čtyři šajenské náčelníky jako rukojmí.10
       Šajeni měli poprvé příležitost blíže se s Custerem seznámit. Zaujal je především oblečením a vzhledem. Kvůli dlou­hým vlasům, u bílých mužů neobvyklým, mu začali říkat Tsė­he’ėsta’é­he, Dlouhé vlasy. Kate Bigheadová na něj vzpo­mínala: „V těch dnech jsem viděla Dlouhé vlasy mnohokrát. Jednou jsem se ocitla blízko něj, když nasedal na koně a někam jel, a mohla jsem si ho dobře prohlédnout. Měl velký nos, hluboko posazené modré oči a dlouhé, vlnité, světlé, nazrzlé vlasy. Nosil jelenicový oblek a bílý klobouk. Byla jsem tenkrát mladá žena, bylo mi dvacet dva, a obdivovala jsem ho. Všechny indiánky o něm říkaly, že je to pěkný muž.“11
       V této souvislosti se Kate Bigheadová zmiňuje o své sestřenici Méoóhtsé’e (Jdoucí ráno), známé také jako Mó­nȧh­tse­tá’e (Ratolest).12 Méoóhtsé’e byla dcerou náčelníka Kamenné kupky, zabitého u Washity. Během zimy 1868–1869 se pohledná šajenská dívka stala užitečným pomocníkem podplukovníka Custera při pátrání po rozptýlených šajenských táborech a při vyjednávání s šajenským předáky. Mezi Šajeny i americkou posádkou se šířily klepy o jejich milostném vztahu. Podle Šajenů Méoóhtsé’e porodila na konci roku 1869 Custerovo dítě. Historici však jeho existenci zpochybňují. V následujících letech odmítala Méoóhtsé’e všechny nabídky k sňatku a prohlašovala, že je Custerovou manželkou a že se pro ni manžel vrátí. Když se dověděla o Custerově smrti, pořezala si ruce a nohy na znamení smutku. I když některé romantické legendy tvrdily, že si krásná Šajenka vzala život nad hrobem blonďatého hrdiny, Kate Bigheadová Marquisovi vyprávěla, že si její sestřenice rok po Custerově smrti vzala bílého Američana jménem Isaac, měla s ním několik dětí a zemřela v Oklahomě v lednu 1921. Podle paní Bigheadové měli Šajeni Méoóhtsé’e velmi rádi a na vztah s bílým důstojníkem, který pronásledoval její lidi, se dívali se shovívavostí. Prozradila doktoru Marquisovi, že se jméno Méoóhtsé’e v její rodině dosud používá. Jmenovala se tak například její vnučka a kamarádi dívku popichovali, že je Custerovou indiánskou manželkou.13
       Po událostech u Washity a zničení velkého tábora psích mužů u Summit Springs v červenci 1869, přinutila armáda a úřady jižní Šajeny k usazení v rezervaci. Některé jihošajenské rodiny to však odmítly a vydaly se na dlouhou cestu za severními příbuznými. Odešla s nimi také Vidloroh. Většina severních Šajenů se v první polovině 70. let zdržovala spolu s lakotskými skupinami ve velké rezervaci garantované Laramijskou smlouvou z roku 1868. Rezervace za­hr­no­vala celé území teritoria Jižní Dakota na západ od řeky Missouri, včetně Černých hor. Vidloroh se zde připojila ke svým bratrům Bílému býkovi a Bílému měsíci. Osud jménem Custer ji však brzy dostihl i tady daleko na severu. V létě 1874 doprovázela Custerova 7. kavalérie velkou přírodovědnou výpravu do Černých hor. Tento vpád, váznoucí příděly a další porušování smlouvy z Fort Laramie vedly mnoho šajenských a lakotských skupin k opuštění rezervace. Samozřejmě v tom hrál svou roli fakt, že někteří předáci s omezováním svobodného pohybu nesouhlasili a smlouvu s americkou vládou odmítali. Rezervaci opustili také Bílý býk a Bílý měsíc. Na jaře 1875 se vydali na západ do oblíbených loveckých revírů kolem Prašné řeky a Vidloroh šla samozřejmě s nimi. K jejich skupině patřilo dalších více než 200 Šajenů.14 Byli to lidé vedení třemi náčelníky — stařešinou náčelnické rady Starým medvědem, Černým orlem a slepým sutajským šamanem Javorovým stromem. Snažili se vyhýbat jakémukoli setkání s bílými.15
       3. prosince 1975 nařídil ministr vnitra, že se „tlupa Sedícího býka a další Siouxové mimo rezervaci“ („drobnohledu“ americké administrativy Šajeni jaksi unikli) musejí do 31. ledna 1876 hlásit ve svých rezervačních správách, jinak na ně bude pohlíženo jako na nepřátele.16 K lidem Starého medvěda se tato zpráva donesla, ale podle Kate Bigheadové se šířily zvěsti, že rezervační správci odebírají indiánům pušky a koně. To bylo pro Šajeny závislé na koních a loveckých zbraních nepřijatelné, proto zůstali přes zimu v kraji kolem Prašné řeky.17
       Většina severních Šajenů s náčelníky Malým kojotem, Jitřenkou (Tupým nožem) a Černým mokasínem strávila zimu na dolním toku Prašné řeky. Lidé, s nimiž byla Vidloroh, přezimovali na Jazykové řece. Když se zlepšilo počasí, přesunuli se k Prašné řece a utábořili se na jejím západním břehu, 70 nebo 80 kilometrů nad soutokem s Malou Prašnou řekou. Na konci února se v táboře objevil vůdce severošajenských liščích bojovníků Poslední býk se svou rodinou. V polovině března se tábor Starého medvěda, Černého orla a Javorového stromu rozrostl na téměř 350 lidí. V těsném sousedství Šajenů stálo několik oglalských týpí náčelníka Psího samce (Šuŋká Bloká). Objevil se zde i osamělý návštěvník, hlavní náčelník Malý kojot, strážce náčelnického vaku a legendární válečník. Poslední býk přinesl zprávy o blížících se vojácích. Nikdo mu nevěřil. Jeho slova se potvrdila za svítání 17. března, kdy Šajeny napadlo šest jízdních rot plukovníka Reynoldse.18
       Vojákům se sice podařilo indiány zaskočit a odříznout je od stáda koní, takže museli prchat pěšky, ale žádné větší ztráty jim nezpůsobili. Muži úspěšně kryli ústup žen, dětí a starců. Padl pouze jeden oglalský válečník a Šajen jménem Orlí náčelník. Medvěd na hřebeni, Dva měsíce a Dřevěná noha přemohli jednoho z kavaleristů a Zaprášená tvář zastřelil bílého důstojníka. Šajeni věřili, že moc náčelnického vaku, který Šajenům odkázal prorok Sladký kořen, a posvátného kopí s obručí slepého šamana Javorového stromu, byla silná a ochránila je. Druhou noc odvedli šajenští a oglalští zvědové vojákům část ztracených koní.19
       Hladoví, promrzlí a z větší části opěšalí Šajeni a hrstka jejich oglalských přátel hledali čtyři dny tábor náčelníka Šíleného koně, kde jim poskytli přístřeší a jídlo. Šajenští a oglalští náčelníci se domluvili, že se vydají k severovýchodu a spojí se s Hunkpapy Sedícího býka. Během jara 1876 se postupně připojovaly další lakotské skupiny — Mnikonžuové, Sihasapové, Itazipčové, Sičanguové — a dokonce někteří Santíové a pár Asiniboinů. Všichni se drželi pohromadě na ochranu před vojáky. Museli se často přesunovat, protože tisícihlavá stáda koní brzy vypásla trávu a lovci vybili zvěr v širokém okolí. Kdekoli se indiáni putující na západ zastavili, vyrostlo těsně u sebe šest samostatných táborových kruhů. Čestný a nebezpečný úkol vést mohutnou výpravu připadl Šajenům, protože byli považováni za pány kraje kolem Jazykové řeky. Poslední jeli Hunkpapové. I to byla čestná a nebezpečná pozice.20
       Šajenští lovci lovili bizony a ženy činily celé dny jejich kůže, šily týpí a sušily maso. Pomalu se vzpamatovávali z březnového útoku vojáků. 17. června, když Šajeni a Súové tábořili poblíž říčky Rosebud, střetli se s vojáky generála Crooka. Kate Bigheadová na to lakonicky vzpomíná: „Lovci z tábora zahlédli daleko na jihu vojáky. V noci s nimi šli všichni mladí muži bojovat. Následujícího dne došlo na horním toku říčky Rosebud k velkému boji. V noci přivezli zpátky mrtvé indiány, mezi nimi jednoho Šajena.“21 Lakotů padlo v tomto boji nejméně dvacet. Šajeni přivezli na smyku vážně zraněného muže jménem Černé slunce, který ještě v noci zemřel.22
       Tábory se daly opět do pohybu. Šajeni vedli své spojence k jihu. Po několika dnech sestoupili do údolí říčky Little Big Horn, které Šajeni říkali Tšėške’kȯsáeo’hé’e, Malá ovčí řeka.  Na šest nocí se utábořili na východním břehu, poblíž ústí Reno Creeku. Šajeni sutajského původu byli přesvědčeni, že je potřeba uspořádat obřad obnovy ésevone, posvátné bizoní čapky, aby duchové pomohli urovnat nedávné rozpory mezi jeleními a liščími bojovníky. Monenéheo'o, „spolek vybraných žen“, se pustil do výroby nového týpí pro posvátnou bizoní čapku. Čtyři dny pak Šajeni pořádali tance vítězství. Náčelníci původně zamýšleli přesunout se proti proudu Little Big Hornu, ale zvědové hlásili na západním břehu řeky Big Horn početná stáda vidlorohů. Tábory se tedy přesunovaly k ústí Little Big Hornu. Indiáni se přebrodili na západní břeh. Podél říčních zákrutů zde vyrostlo těsně vedle sebe šest velkých vesnic. Hunkpapové byli na jižním okraji, Šajeni na severním. V šajenském táboře stálo kolem stovky týpí, což představovalo 600 až 700 lidí. Všichni se domnívali, že na tom místě jen přenocují a druhý den se zase vydají dál. Bylo 24. června 1876.23
       Ráno 25. června to vypadalo na lenivý, horký letní den. Řeka byla plná koupajících se lidí. Pár chlapců chytalo ryby. Vidloroh se vypravila s jednou oglalskou ženou na opačný konec velikého tábořiště navštívit přátele mezi Mnikonžuji. Cestou se připojily k přítelkyním, které se osvěžovaly v řece. V půli dopoledne proťaly bezstarostnou náladu jako blesk z čistého nebe výkřiky. Blížili se dva lakotští chlapci a křičeli ze všech sil: „Jedou sem vojáci!“ Spustila střelba. Vidloroh a její přítelkyně se ukryly v křoví. Slyšely, jak muži zpívají válečné písně, nasedají na koně a vyrážejí k protiútoku na jižní okraj hunkpapského tábora. Do cesty se jim pletly ženy, děti a starci prchající do rozeklaných kopců západně od tábora. Vidloroh pozorovala z úkrytu, jak válečníci vojáky zatlačují a pronásledují je za řeku. Byli to muži majora Rena, kteří zaútočili jako první.24
       Potom Vidloroh vyrazila z úkrytu a utíkala do půldruhého kilometru vzdáleného šajenského tábora. Všude vládlo velké vzrušení. Staří muži pomáhali válečníkům s oblékáním a malováním těla do bitvy. Některé ženy přiváděly válečné koně, jiné bouraly týpí. Mnoho žen jen popadlo děti a prchalo pryč. Vidloroh viděla Lakotku, která poskakovala na místě a zoufale křičela, protože nemohla najít svého chlapečka.25
       Zpočátku šajenští válečníci mířili k hunkpapskému konci tábora, kde boj začal. Než však Vidloroh doběhla domů, obrátili koně a štvali je zpátky. Domnívala se, že je vojáci odrazili. Brzy však pochopila, proč se muži vracejí. Na vysoké stráni za řekou, přímo naproti šajenskému táboru, se objevili další vojáci. Šlo o Custerův oddíl. Korytem a po druhé straně řeky už proti nim vyrážel nekonečný proud válečníků, většinou Lakotů. Vidloroha ovládlo vzrušení z bitvy a prosila svého bratra Bílého býka o koně. Jak později přiznala, pohled na bojující muže ji vždy přitahoval a už vícekrát v minulosti se vydala do bezprostřední blízkosti bitvy, i když si ji kvůli tomu lidé dobírali.26
       Tentokrát však měla velice dobrý důvod vyrazit za válečníky. Její synovec, jediný syn Bílého býka Nés­tó­néváh­tsės­tse (Hlučně kráčející), tančil v noci spolu se čtyřmi mladými Šajeny a několika lakotskými mladíky tzv. tanec sebevražedných válečníků. Vidloroh ho chtěla v boji povzbudit: „Bylo mi dvacet devět, takže jsem neměla žádného syna, který by mohl bojovat. Chtěla jsem ale zpívat povzbuzující písně synovci. Bylo mu osmnáct. Některé ženy mi říkaly, že čeká, že tam budu, a že si uvázal kolem krku červený šátek, abych ho z dálky poznala.“27
       Bílý býk své sestře koně poskytl a ona přebrodila řeku a vydala se spolu s válečníky širokou roklí vzhůru. Custerovi vojáci vytvořili na táhlém hřebeni nad řekou obrannou linii. Mnozí vojáci sesedli. Šajeni a Lakotové je stále těsněji obkličovali. Také hodně z nich sesedlo a plížili se členitým terénem blíž. Vidloroh se držela z dostřelu vojáků a pokoušela se zprava objet bojiště, a by se dostala na severní stranu. Ocitla se mezi samými lakotskými válečníky. Pokračovala v pátrání po Šajenech. Na severní straně bojiště Šajeny neobjevila, pokračovala tedy k západu. Ani zde neuspěla. Stočila koně k jihu a teprve tady, mezi řekou a vojáky, narazila na Šajeny a Oglaly. Muži na koních i opěšalí se kryli za terénními nerovnostmi a pálili na vojáky. Mezi nimi objevila Cestu bizoního telete, Šajenku která se proslavila v boji u Rosebudu, jak střílí z revolveru na vojáky. Po Hlučně kráčejícím však nebylo ani památky.28
       Hlučně kráčející a jeho druzi se ocitli v bezprostřední blízkosti vojáků. Nekryli se a zaútočili přímo na vojáky, kteří se tlačili strží ke svým spolubojovníkům na hřebeni. Mnozí vojáci v úleku pustili koně a žízniví a vyděšení šedáci utekli k řece. Ti, kteří koně měli, se snažili probít na hřeben k Custerovi. Sebevražední válečníci je však odřízli. Vrhli se do boje muže proti muži. Hlučně kráčející a další Šajen Černý medvěd, známý také jako Sevřená pěst, se ocitli sami mezi vojáky. Černý medvěd byl zabit okamžitě, Hlučně kráčející utrpěl vážné zranění. Útok sebevražedných válečníků upoutal pozornost vojáků ze strže a umožnil ostatním, aby se přiblížili a s tomahavky, kopími a palicemi v rukou se vrhli na muže v modrých blůzách.29
       Zanedlouho se válečníci valili dál a smetli poslední bránící se vojáky na vrcholu hřebene. Kate Bigheadová, Dřevěná noha a další Šajeni, kteří u Little Big Hornu byli, tvrdili, že mnozí z Custerových mužů spáchali v bezvýchodné situaci sebevraždu. Mnoho Šajenů věřilo, že ma’heo’o, posvátná síla, která vytvořila svět, potrestala vojáky za přepadení mírumilovné severošajenské vesnice a také za porušení slibu, který dal Custer před sedmi lety ochránci posvátných šípů. Kate Bigheadová později řekla: „ Bylo by zabito mnohem víc lidí, kdyby ma’heo’o nezpůsobilo, že vojáci zešíleli a obrátili své zbraně proti sobě.“30
       Potom válečníci i indiánské ženy dobíjeli zraněné. Vidloroh se stala očitým svědkem posledního boje i zohavování nepřátel. Viděla například, jak se tři Lakotové vrhli na zraněného vojáka a odřízli mu nožem hlavu. Když projížděla mezi padlými a hledala svého synovce, všimla si několika vojáků, kteří dosud dýchali. Šajeni jim uřezali ruce a nohy stejně jako mrtvým. Měly se stát trofejemi při tanci vítězství. V mnoha Šajenech se probudila léta skrývaná nenávist, podnícená hlavně traumatem masakru u Sand Creeku a živená vzpomínkami na to, jak bestiálně naložili coloradští dobrovolníci s šajenskými dětmi, ženami a starci. Metodicky teď porcovali těla Custerových mužů na kousky, odřezávali jim hlavy a párali vnitřnosti. Bílý náhrdelník narazila na svlečeného vojáka. Seskočila s koně a sekyrkou mu usekla hlavu, stejně jako to bílí udělali její malé neteři u Sand Creeku.31
       Většina severních Šajenů vůbec nevěděla, že právě poslali na věčnost oddíl generála Custera i s jeho velitelem. Známý pamětník tohoto boje Dřevěná noha (Kȧhamȧxéveóhtáhe) se to například dověděl od hunkpapských přátel. Kate Bigheadová však Marquisovi tvrdila, že Šajeni věděli, proti komu bojovali.32 Některé jižní Šajenky Custera znaly a dobře si pamatovaly, jak vypadá. Krátce po boji dvě z nich procházely bitevním polem a poznaly Custerovu mrtvolu. Vytáhly šídla a propíchly mrtvému Custerovi ušní bubínky, aby příště lépe slyšel varování šajenských předáků. Narážely tím na slavné setkání podplukovníka Custera s ochráncem posvátných šípů Kamenným čelem v roce 1869.33
       Vidloroh stále pátrala po synovci. Nakonec jí někdo řekl, že leží v hluboké rokli na půli cesty k řece. Když ho tam našla, na synovcově boku zely bodné rány. Mimo to ho zasáhly tři kulky, z nichž jedna proletěla skrz tělo. Ještě však dýchal. Brzy se tu objevil přítel Hlučně kráčejícího Dřevěná noha. Zoufalá teta zůstala s mladíkem a Dřevěná noha pospíchal do šajenského tábora za rodinou Bílého býka. Jak nejrychleji to šlo, přivedli koně se smykem a matka s tetou Hlučně kráčejícího naložily. Vlekli ho na smyku na druhý břeh Malé Ovčí řeky do nového šajenského tábora. Pokud v táboře někdo zemřel, Šajeni i Lakotové ihned tábor zbourali a stěhovali se jinam. Tábory se tedy přesunuly kousek po proudu řeky. Vyrostlo tam však jen pár týpí z bizoních kůží. Většina rodin si postavila improvizované přístřešky z vrbových prutů. Všechen majetek měli lidé sbalený a byli připraveni k útěku.34
       Hlučně kráčející v noci zemřel. Den, kdy se Šajeni radovali z velikého vítězství nad bílými vojáky, byl pro rodinu Bílého býka dnem hlubokého smutku. Jeden z nejpožehnanějších šajenských šamanů té doby nedokázal svému jedinému synovi pomoci. Vidloroh přišla o milovaného synovce. Pohřbili ho spolu s pěti dalšími padlými Šajeny ve skalách nad táborem.35 Místo, kde Hlučně kráčející utrpěl své smrtelné zranění, leží poblíž místa, kde padl šajenský náčelník Chromý bílý muž. Obě místa dnes označují pomníčky z červeného kamene.36
       Po boji s Custerem a obléhání Renových mužů se většina indiánů vydala proti proudu Little Big Hornu. Podél úpatí Bighornských hor se potom přesunuli do povodí Jazykové řeky. Cestou narazili na vojáky a ti zabili Šajena jménem Medvěd nahoře. Když spojené tábory překročily Prašnou řeku, začal na všechny doléhat nedostatek jídla a pastvy, proto se rozdělili. Rozdělili se i severní Šajeni. Lidé Bílého býka, kteří měli mnoho přátel mezi Oglaly, přijali pozvání Šíleného koně a putovali s jeho lidmi. Bylo to 50 až 60 severních Šajenů, mezi nimi strýc Bílého býka náčelník Černý mokasín a nepochybně také jeho mladší sestra Vidloroh. Obrátili se zpátky na západ k Jazykové řece a Rosebudu.37
       Když byla v listopadu 1876 vypálena velká severošajenská vesnice náčelníků Malého kojota a Jitřenky, připojilo se k nim mnoho dalších severních Šajenů. Oglalové a Šajeni se museli kvůli zvěři a pastvě rozdělit. Oglalové zamířili na východ, Malý kojot, Jitřenka, Starý medvěd a Černý mokasín vedli Šajeny proti proudu Jazykové řeky. Zůstali s nimi náčelníci Šílený kůň a Vylitá voda a pár dalších Oglalů. Během zimy se začali Oglalové opět vracet do údolí Jazykové řeky. Armáda začala na podzim budovat na soutoku Yellowstonu a Jazykové řeky pevnost Fort Keogh. Velel jí plukovník Miles, kterého Šajeni překřtili na Medvědí kabát. V lednu 1877 svedli Šajeni a Oglalové s Milesovými muži ve Vlčích horách bitvu, v níž padl šajenský šaman Velká vrána a dva Lakotové. Ke konci zimy Šajeni s hrstkou Oglalů tábořili na horním toku Little Big Hornu.38
       Našli je tady poslové plukovníka Milese a tlumočili jim jeho nabídku vzdát se ve Fort Keoghu a usadit se tam. Dva měsíce souhlasil a horlivě přesvědčoval ostatní. Šajeni ale nebyli jednotní a větší část náčelníků se rozhodla vrátit do rezervace v Jižní Dakotě. Počátkem jara se do Fort Keoghu vydalo více než 300 lidí v čele s šajenskými náčelníky Starým vlkem, Černým mokasínem a Bláznivou hlavou, s nimi Dva měsíce, Omotané vlasy, Medvěd na hřebeni a Lasiččí medvěd s několika rodinami liščích bojovníků, Bláznivá mula, Malý potok a Železná košile s částí Spolku bláznivých psů, smíšená lakotsko-šajenská tlupa Malého náčelníka, skupinka Lakotů v čele s Hrbem a také tábor Bílého býka. Bílý býk sice patřil k jelením bojovníkům, ale odmítl jít s Malým kojotem a dalšími předáky svého spolku do rezervace v Jižní Dakotě. Bylo to osudové rozhodnutí, protože příbuzní Bílého býka, včetně Bílého měsíce a Vidloroha, tak unikli odsunu do Oklahomy a tragickým událostem, které následovaly.39
       Plukovník Miles si čestným a velkorysým jednáním Šajeny a Lakoty tábořící u Fort Keoghu získal. Snad proto se v dubnu 1877 dal Bílý býk zapsat jako armádní zvěd a po něm tak učinilo dalších třicet mužů, včetně Dvou měsíců. V květnu pomohli Milesovi vypátrat mnikonžujský tábor Chromého jelence a v září doprovázeli Milese proti Propíchnutým nosům náčelníka Hromu valícího se z hor, známého spíše jako Joseph.40
       V roce 1884 vyhradila vláda Spojených států severním Šajenům rezervaci na horním toku říčky Rosebud a západním břehu Jazykové řeky. Rodina Bílého býka se tam brzy přesunula. O samotném Bílém býkovi toho víme poměrně dost. Byl významnou postavou rezervační komunity, léčitelem a obřadníkem. V roce 1908 během slunečního tance jeho modlitby přivolaly kroupy, které dodaly vyčerpaným tanečníkům sílu. Stal se důležitým zdrojem informací o šajenské historii a kultuře pro George B. Grinnella. Byl přijat mezi náčelníky a ke konci života se stal jedním ze čtyř stařešinů severošajenské náčelnické rady. Zemřel 10. července 1921.41
       O dalším životě Kate Bigheadové alias Vidloroha však můžeme pouze spekulovat. Její vyprávění nasvědčuje tomu, že v době bitvy u Little Big Hornu byla dosud svobodná. V následujících letech se provdala za severního Šajena jménem Velká hlava.42 Z jejích dětí je znám pouze syn William, ale podle fotografie T. B. Marquise z roku 1926 se zdá, že měla přinejmenším ještě dceru. Ke stáru byla bezpochyby velkou autoritou rezervační komunity. Říkalo se jí „Náčelník Kate“. V roce 1907 ji Julia E. Tuellová zachytila na fotografii v péřové čapce s vlečkou a kopím s řadou per, pravděpodobně odznakem hotamémȧsėhao’o, spolku Bláznivých psů. Šlo nejspíš o věci jejího manžela, které měla právo nosit díky svému věku, dobré pověsti a díky tomu, že se v mládí účastnila, byť spíše jako divák, několika bitev a započítala si dotek na zabitých nepřátelích.43
       V roce 1926 se s ní seznámil Thomas B. Marquis a vyfotografoval ji s vnučkou Mary Whitehorseovou. V dubnu 1927 Marquis zaznamenal s pomocí tlumočníka, pravděpodobně polovičního Šajena Willise Rowlanda, vyprávění Kate Bigheadové o bitvě u Little Big Hornu, která ho zajímala. Tento osmistránkový text vyšel v roce 1933 pod názvem She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927. Protože z Custerových mužů nikdo nepřežil, stalo se vyprávění Kate Bigheadové, Dřevěné nohy, Bílého štítu, Dvou měsíců mladšího a dalších očitých svědků klíčovým zdrojem informací pro historiky.44
       Kate Bigheadová zemřela v požehnaném věku v roce 1959 jako jeden z posledních pamětníků boje u Little Big Hornu.45
       Dohrou tohoto vyprávění o jedné odvážné Šajence může být následující zajímavost: V americkém filmu Syn Jitřenky z roku 1991, který vysílala i Česká televize, vystupuje také postava Kate Bigheadové, a to dokonce v roli vypravěče a komentátora příběhu. Druhou zajímavostí může být, že v původním znění jí svůj hlas propůjčila Buffy Sainte-Marie, známá hudebnice a výtvarnice z kmene Kríů, o které byla nedávno v tomto časopise řeč (viz Poselství světa v kruhu, podzim 2006, str. 19–20).

Poznámky:

  1. Thomas D. Weist, Editor’s Introduction, in: Thomas B. Marquis, The Cheyennes of Montana, Algonac 1978.
  2. Thomas B. Marquis, The Cheyennes of Montana, Algonac 1978; str. 38–9.
  3. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; str. 1.
  4. Jako Husí řeku Šajeni neoznačovali, jak Marquis chybně uvádí, Severní Platte, ale její přítok řeku Laramie. Viz Cheyenne Dictionary.
  5. Viz např. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981.
  6. Richard G. Hardorff, Cheyenne Memories of the Custer Fight, Lincoln 1998; s. 16.
  7. Kate Bigheadová sice zmiňovala, že oba muži byli jejími bratry, ale jejich příbuzenské vazby jsou zahaleny rouškou tajemství. Grinnell tvrdí, že otcem staršího z bratrů, Bílého býka, který se narodil kolem roku 1834, byl Levák ze severu, severní Šajen obviněný z vraždy a poslaný do vyhnanství, a matkou arapažská žena, s níž se seznámil, když s Arapahy žil během svého vyhnanství. Rufus Wallowing, šajenský kronikář, zase tvrdí, že jeho otcem byl Vydávající se na velkou cestu, který byl zčásti arapažského původu (viz Harry H. Anderson, „Cheyennes at the Little Big Horn: A Study of Statistics“, North Dakota History 27(2); s. 86, pozn.). O tom, zda měli společné oba rodiče, nebo šlo o její poloviční bratry, se Kate Bigheadová nezmiňuje. Skutečnost, že o sobě prohlašovala, že je Šajenka, a své arapažské kořeny nikdy nezmiňovala, by mohla napovídat, že měla přenejmenším s Bílým býkem společného pouze otce. V době, kdy se Kate narodila, vyrůstaly šajenské i arapažské děti povětšinou ve skupině matky a od ní odvozovaly svůj původ. Kate vyrůstala mezi jižními Šajeny a hovoří o Černém kotlíku z jihošajenské tlupy Vótapeo’o jako o svém náčelníkovi.
  8. George B. Grinnell, The Cheyenne Indians, University of Nebraska Press 1923; 1. díl, s. 109–110.
  9. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 1. Masakr u Sand Creeku v listopadu 1864, který nejhůře postihl právě skupinu Černého kotlíku, Kate ve svých vzpomínkách nezmiňuje. Pravděpodobně tehdy ještě s jižními Šajeny nebyla.
  10. Donald J. Bethrong, The Southern Cheyennes, Norman 1963; s. 337.
  11. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 1.
  12. Výklad jména Mónȧhtsetá’e jako Ratolest či Mladý výhonek je nejistý. Jméno může také souviset se starobylým výrazem mó­náh­tsės­tse, škrabka na kůže (viz Cheyenne Dictionary).
  13. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 1. David F. Halaas a And­rew E. Masich, Halfbreed: The Remarkable True Story of George Bent — Caught Between the Worlds of the Indian and the White Man, Da Capo Press 2004; s. 260–261. Margot Libertyová (editor), A Northern Cheyenne Album, Norman 2006; s. 52.
  14. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 1–2.
  15. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 927 a 934.
  16. tamtéž; s. 934.
  17. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 2.
  18. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; str. 934–41. Přítomnost Oglalů v šajenském táboře a blízkost tábora Šíleného koně, vedla k chybnému závěru mnoha pramenů, že Reynolds napadl oglalskou vesnici Šíleného koně. Šest rot jízdy mohlo představovat při plném stavu až 700 mužů. V každém případě měli vojáci značnou převahu nad odhadovanými asi 150 bojeschopnými válečníky na straně Šajenů a jejich oglalských spojenců.
  19. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 941–5.
  20. tamtéž; s. 948–949.
  21. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 2.
  22. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 999.
  23. tamtéž; s. 999, 1004–1006. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 2. Harry H. Anderson, „Cheyennes at the Little Big Horn: A Study of Statistics“, North Dakota History 27(2); s. 81–93.
  24. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 2–3.
  25. tamtéž; s. 3
  26. tamtéž; s. 3
  27. Thomas B. Marquis, She Watched Custer’s Last Battle: Her Story, Interpreted, in 1927, Hardin 1933; s. 3. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1007–1008. Tanec sebevražedných válečníků, známý také jako „tanec umírání“ nebo „kouzlo starého muže“, byl starobylou šajenskou tradicí. Tančili ho muži, kteří se rozhodli obětovat život v boji. Získali tak velký respekt. I když se s tím jejich rodiny velice těžko vyrovnávaly, nikdo je od jejich úmyslu nesměl zrazovat. V šajenském příbuzenském systému je vztah mezi tetou a synovcem z bratrovy strany velice důležitý a respektovaný. Bratr sestru často žádá, aby vybrala jméno jeho synovi, a žena tak za dítě přebírá část rodičovské zodpovědnosti.
  28. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1019–1020, 1025.
  29. tamtéž; s. 1027–1028.
  30. Thomas B. Marquis, The Cheyennes of Montana, Algonac 1978; s. 87, pozn. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1028, 1030 a 1033.
  31. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1029.
  32. Richard G. Hardorff, Cheyenne Memories of the Custer Fight, Lincoln 1998; s. 90.
  33. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1030.
  34. tamtéž; s. 1032–1033.
  35. tamtéž; s. 1033. Celkem přišlo v boji s Custerem a Renem o život neuvěřitelně málo indiánů. Kromě šesti Šajenů (Sedmý, Rozříznuté břicho, zemřel později na následky zranění; viz Powell 1981, s. 1033) sedm Hunkpapů, čtyři Itazipčové, tři Mnikonžuové, dva Oglalové a asi sedm nebo osm dalších mužů z řad Sičanguů, Sihasapů a Santíů (Powell 1981, s. 1043).
  36. Margot Libertyová (ed.), A Northern Cheyenne Album, Norman 2006; s. 52.
  37. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1043–1046.
  38. tamtéž; s. 1072–1078. Jerome A. Greene, Lakota and Cheyenne: Indian Views of the Great Sioux War, 1876–1877, Norman 1994; s. 126–133.
  39. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1087–1090 a 1123–1125.
  40. tamtéž; s. 1126–1134. Dee Brown, Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, Praha 1976; s. 212.
  41. Peter J. Powell, People of the Sacred Mountain, San Francisco 1981; s. 1083. Arlene Hirschfelderová a Paulette Molinová, The Encyklopedia of Native American Religions, New York 1992.
  42. George B. Grinnell, The Cheyenne Indians, University of Nebraska Press 1923; 1. díl, s. 110.
  43. Viz www.tuellpioneer.com/chiefkate.html. Dan Aadland, Women And Warriors of the Plains: The Pioneers Photography of Julia E. Tuell, Missoula 2000.
  44. Margot Libertyová (ed.), A Northern Cheyenne Album, Norman 2006; s. 52–53. Thomas B. Marquis, The Cheyennes of Montana, Algonac 1978; s. 34 a 39.
  45. Viz www.wyomingtalesandtrails.com/custer4a.html.

Úvodní fotografie zachycuje Kate Bigheadovou v roce 1907 (autor Julia E. Tuellová).

Poděkování patří Vláďovi Svobodovi, který mi velkoryse přenechal nápad na článek o výše uvedené ženě.