Šajenské mýty o šibalovi:
„Jak se Vé'ho'e naštval na kojota“

Roman Tadič

Následující šajenský příběh patří do populární skupiny mýtů, jejichž hlavním hrdinou je šibal, u Šajenů jmé­nem Vé'ho'e (výjimečně i ve zdrobnělé podobě Vé'ho'ke). Je to archetypální postava známá v mytologiiích nejen se­ve­ro­amerických indiánů, Inuitů a sibiřských národů. Někdy má podobu zvířete: na Sibiři sobola, v sub­arktické oblasti rosomáka, u Kvakiutlů nebo Nutků norka, u Tlingitů a Haidů krkavce, u Činúků sojky, u in­diánů kolem řeky Columbia a ve Velké pánvi kojota, u Ajovů zajíce, u Šuárů v západní Amazonii vačice, u bolívijských Ta­kanů ocelota, u Kaingánů z jižní Brazílie nosála koati. Jinde vystupuje šibal jako lidská postava: černonožský Napi, arapažský Nih'óó3oo, Imantuwinyai u kalifornských Hupů, kríjský Wisakečak, mikmacký Gluskap, lakot­ský Iktómi, omažský Ištinike, kajovský Sendeh nebo kaďuvejský Gvetegve. K nim patří i šajenský Vé'ho'e. U některých skupin nese tato postava, i když se v příbězích objevuje v lidské podobě, jméno zvířete: u Ottavů nebo Vinebagů Zajíc, u Lakotů Pavouk. Odžibvejský Manabožo se často proměňuje v zajíce.
       Vé'ho'e může představovat pudovou, nezvladatelnou část lidské povahy. Šajenský Vé'ho'e je osobou zmítanou „bláznivými“ silami své duše, nebo přímo jejich perzonifikací. Je zlomyslný, zvrácený, sobecký, chytrý, bezo­hledný, bezcitný, netrpělivý, ješitný, rozmazlený, naivní, ne­spo­lehlivý, zvědavý, hravý a vtipný. Má vlastnosti velkého dítěte, nedozrálého muže s pokřivenými hodnotami, který je díky své in­te­ligenci a smyslu pro humor sice okouzlující, ale ostatním nebezpečný, protože je to vždy legrace na cizí účet. Je to asociální postava, na které se ukazují vady lidské povahy a demonstují ideály šajenské společnosti, ale dokáže i rozesmát a dojmout. Na rozdíl od některých hrdinů s šibalskými rysy z jiných oblastí Severní Ameriky Vé'ho'e v šajenských příbězích  nikdy nehraje roli kulturního hrdiny. Nanejvýš tu a tam dostává drobnou roličku moudrého rádce lidí.
       Vé'ho'e se občas objevuje jako protihráč kulturního hrdiny. Není však jeho hlavním nepřítelem, kterým jsou obludy. Vé'ho'ea nezabíjí, často se k němu chová velkoryse. Vé'ho'e se zesměšňuje a ubližuje si svou vlastní ješitností a chamtivostí. Kulturní hrdina se chová čestně a zdvořile, Vé'ho'e se nechová s respektem k ni­komu, povyšuje se nebo škemrá. Staví se ve své namyšlenosti na roveň šamanům a zasvěcencům, kteří mu předávají nějaké kouzlo. Porušuje nejrůznější společenské konvence, obřadní pravidla i tabu. Některé zápletky Vé'ho'eo­vých historek připomínají příběhy o kulturních hrdinech, avšak postavené na hlavu. V dávné minulosti tomu mohlo být jinak, ale dnes jsou tyto epizody pouhými parodiemi, v nich se Vé'ho'e zesměšňuje nebo projevuje své sobectví a lstivost.
       V šibalské tradici prakticky všech indiánských etnik se silně projevuje sexuální prvek. Šibal bývá otevřeně lí­čen jako naprosto nezdrženlivý, obscénní až deviantní, s nadměrně vyvinutým pohlavním pudem a penisem. Chová se promiskuitně, zneužívá ženy a dívky, znásilňuje, dopouští se incestu, souloží se zvířaty.
       Od poloviny 19. století se výraz vé'ho'e přenesl nejenom na bílé, ale vůbec na všechny neindiány a už dlouhou dobu je tento význam pro Šajeny dominantní. Po­kud Šajen překládá příběh o Vé'ho'eovi do angličtiny, nahrazuje jeho jméno výrazem White Man.
       Výraz vé'ho'e označuje v šajenštině také pavouka. Nejspíše jde pouze o homonymum. V šajenských příbězích vystupuje Vé'ho'e v lidské podobě a žádné pavoučí rysy se u něho neobjevují. Pokud spojení s pavouky kdysi existovalo, upadlo už v zapomnění. Někteří Šajeni ale příbuznost šibala, pavouků a bílých lidí, alespoň v symbolické rovině, nacházejí, přestože je to spíše novodobá metafora, for­ma kmenové satiry. Říkají, že šibal i běloch se zaplétají do svých lstí jako do pavučiny a běloši že se obklopují ploty jako pavouci svými sítěmi. Vé'ho'eovy příběhy se k ironizaci bílých Američanů přímo nabízejí.
       Příběh o Vé'ho'eovi a kojotovi, který máme před sebou, zaznamenal v roce 1899 Alfred Louis Kroeber během terénního výzkumu v západní Oklahomě. A. L. Kroeber (1876–1960) byl jednou z největších postav americké antropologie a archeologie 1. polo­viny 20. sto­letí. I když se na Šajeny nijak nespecializoval, zahájil svou vědec­kou kariéru terénním výzkumem u oklahomských Šajenů a Arapahů v roce 1899. Výsledkem byl o rok později článek „Cheyenne Tales“, v němž zveřejnil své sběry ša­jen­ské slovesnosti, v roce 1901 dizertační práce o dekora­tivní symbolice Arapahů a v roce 1903 dílo Traditions of the Ara­pa­ho, které napsal společně s Georgem A. Dorseym. V následujících letech se zabýval hlavně záchranným výzkumem ka­li­fornských indiánů a proslavila ho spolu­práce s „poslem doby kamenné“, Išim z kalifornského etnika Jahiů. Kromě toho se Kroeber zabýval klasifikací severoameric­kých in­diánských jazyků nebo studiem fenoménu berdache. Je mu připisována teorie kulturních oblastí.

Vé'ho'e cestoval a neměl co jíst. Přišel k velikému jezeru, na kterém viděl spoustu ptáků. Na břehu jezera bylo psouní sídliště. Posedávali tam jeho obyvatelé a všichni byli tlustí. Vé'ho'e měl veliký hlad a byl velice dychtivý chytit některé z těchto zvířat. Věděl ale, že se mu to nepodaří. Zalezl si do jedné díry a vymýšlel plán. Našel si hůl, oloupal z ní kůru a nabarvil ji. Nabarvil taky pěkný bizoní roh, který našel, a narazil ho na konec hole. Předstíral, že to velmi pomáhá proti nemoci. Vrátil se k jezeru a řekl: „Za mnou přichází velké nebezpečí a ne­moc, ale kdokoli sem přijde a dotkne se této hole, bude v bezpečí.“ Ptáci tomu uvěřili a všichni prosili, aby se mohli dotknout rohu. Řekl jim, aby ho následovali na jedno otevřené místo. Potom zamířil k psounímu sídlišti a řekl tam to samé, co řekl kachnám. Jejich vůdce tedy nařídil všem psounům, aby ho následovali i s celými rodi­nami. Vé'ho'e jim nařídil, aby kvůli nebezpečí dobře utěsnili své díry. Usilovně pracovali a provedli to. Potom šli všichni za ním — psouni, kachny, husy a další ptáci — a on je vedl na otevřenou pláň.
       Svůj roh nesl tak, že ho všichni dobře viděli. Potom zarazil hůl do země. Kolem rozestavil do kruhu psouny, kolem nich kachny, potom husy a uvnitř jeřáby. Uvnitř všech rozestavil bělonosé kachny. Řekl jim, aby zavřeli oči, protože, kdyby se dí­vali, oči by jim zčervenaly. Bude zpívat mocnou píseň a bude mezi nimi tancovat, ale oni se nemají dívat ani hýbat, dokud jim neřekne. Potom začal zpívat. Holí srážel a zabíjel tanečníky a při tom zpí­val: „Vaše oči zčerve­nají, ohne se vám hřbet, ohne se vám krk, jestli se podíváte.“ Na konci byla bělonosá kachna. Když se k ní blížil Vé'ho'e, pokusila se dotknout svých sousedů, ale nešlo to. Nakonec otevřela oči a viděla, že je jeden z jejích přátel sražený k zemi a ostatní leží mrtví. Vykřikla a zbytek ptáků uletěl. Od těch dob má tato kachna červené oči a zahnutý hřbet a krk.
       Muž šel k řece, rozdělal oheň a ze svého masa si udělal klobásy. Blízko něho rostly dvě velké vrby. Kývaly se ve větru, třely se jedna o druhou a vydávaly zvuk. Vé'ho'e na ně promluvil a řekl jim, aby se nepraly, protože má velký hlad. Nakonec vyšplhal nahoru. „Mí bratři, nesmíte se prát.“ Strčil mezi ně ruce a držel je od sebe. Vítr ustal a on se ocitl v sevření.
       Kojot zavětřil maso a přišel. Vé'ho'e mu řekl, že nesmí obcházet kolem. Nadával mu a posmíval se jeho vzhledu: Má špičatý čenich a je hodně hubený. Řekl mu, aby si šel po svých. Řekl, že on sám vyšplhal nahoru, aby se ochladil ve stínu. Kojot přišel blíž a poznal, že je Vé'ho'e uvězněný. Potom muž řekl kojotovi: „Bratře, sněz polovinu a já sním polovinu.“ Zatímco kojot jedl jeho maso, Vé'ho'e mu spílal, ale na strom mluvil vlídně. Kojot prohledal ohniště a našel tam výtečnou klobásu ze špeku a srdce. Snědl vnitřek. Potom střívko zase naplnil a utekl, ale jak byl nacpaný, brzy se unavil a usnul.
    Zdvihl se vítr a muž byl zase volný. Velmi rozzlobený slezl dolů. Viděl jen klobásu. „To je dobře, že nesnědl všechno,“ řekl si. Zakousl se doprostřed klobásy a najednou měl ústa plná popela. To ho ještě víc rozčílilo. Sle­doval kojo­tovy stopy a našel ho. „Když ho praštím kyjem, mohl bych zkazit maso tím, že mu udělám modřinu,“ pomyslel si. Postavil tedy nad kojotem stan z býlí a větví a zamýšlel ho upálit zaživa. Zapálil roští. Když začaly šlehat plameny, kojot vyskočil. Zase sledoval jeho stopy a objevil ho. To se stalo třikrát. Počtvrté se rozhodl, že chytí kojota za zadní nohy. Chytil ho tak a snažil se ho vyděsit k smrti svým křikem. Skoro se mu to podařilo. Kojot se mu však vykálel na oblečení, do úst a do očí. Vé'ho'e už kojota neviděl, pustil ho a kojot utekl. Vé'ho'e však zvracel, až měl z toho smrt.

(Kroeber 1900: 165–6)

Příběh byl rozšířený na planinách, kolem Velkých kanadských jezer i na jihozápadě USA. V jedné z lakotských verzí přelstil Iktómi tetřívky prériové, ve verzi santíjské přelstil kachny, husy a labutě, ale místo kojota mu jeho kořist snědl norek (Kroeber 1900: 166; Ullrich 2002: 51–9). U Arapahů zabíjí šibal bobry, u Omahů a Ponků krocany, u Kajovů psouny a u Naišanů (Kajovští Apači) dokonce lidi. U Vinebagů, Odžibvejů, Saků, Kikapújů, Lakotů nebo Janktonů ukradne šibalovi maso vlk, u Vendatů liška, u Potavatomiů Vinebagové. Motiv šibala, kterého rozčilují skřípající větve, a když je odtahuje, pevně ho sevřou, se objevuje dokonce mezi Semangy, negritským etnikem z Malajského polostrova (Berezkin 2008: M64).
       U Šajenů tento příběh nacházíme i v jiných verzích. Jednu zaznamenal sám Kroeber (1900: 166–7) a další Grinnell (1926: 286–90). Obě jsou téměř totožné. Oproti zde uvedené verzi v nich chybí hůl s bizoním rohem, jinak se od ní liší pouze v drobnostech. V krátkém příběhu zaznamenaném u jižních Šajenů (viz Kroeber 1900: 168) se objevuje jeden podobný mo­tiv. Vé'ho'e chytil zajíce. Kojot, který zpočátku předstíral kulhání, nad ním zvítězil v běhu a zajíce získal. Vé'ho'e to kojotovi nemohl odpustit a vydal se za ním. Chytil ho a dlouho se rozhodoval, jak kojota zabije. Nakonec chtěl položit kojota na oheň, ale ten utekl.
       Vé'ho'e nalákal psouny a vodní ptáky na nabarvenou hůl s nabarveným bizoním ro­hem nasazeným na špici a napovídal jim, že odvrací nemoci. Zajímavé je, že červeně nabarvená hůl s červeně na­bar­veným bizoním rohem na špici bývala součástí jedné z forem šajenského obřadu kukuřičného tance a součástí kukuřičných tanců býval také vycpaný psoun (Anderson 1958: 62; Grinnell 1923 I: 252). Popis „bělonosé kachny“ odpovídá lysce americké (Fulica americana), která hraje významnou roli i v jiných šajenských příbězích.
       Šajeni s tímto příběhem spojují jednu z dětských ukolébavek. Opakuje Vé'ho'eovu píseň: Tsemomá'kó'éne tsetótóeotse, „Zčervenají mu oči, (když) otevře je.“ Jde jen o jednu z několika verzí ukolébavky. Všechny mají podobnou melodii a obsa­hují stejný text, ale věty se v některých verzích zpívají v ob­rá­ce­ném pořadí (viz Gigliová 1994: 75–83).

Literatura:

Anderson, Robert T.
1958 Notes on Northern Cheyenne Corn Ceremonialism. Masterkey 32(2). Los Angeles.
Berezkin, Jurij E.
2008 Amerindian Mythology with parallels in the Old World: Classification and Areal Distribution of Motifs, The Analytical Catalogue. Na internetové adrese www.ruthenia.ru/folklore/berezkin/eng.
Fisherová, Louise, W. Leman, Leroy Pine st. a Marie San­che­zo­vá
Cheyenne Dictionary. Chief Dull Knife College, Lame Deer. www.cdkc.edu/cheyennedictionary/index.html.
Frič, Alberto Vojtěch
1981 Indiáni Jižní Ameriky. Panorama, Praha.
Gigliová, Virginia
1994 Southern Cheyenne Women’s Songs. University of Oklahoma Press, Norman.
Grinnell, George Bird
1923 The Cheyenne Indians. 2 díly. Yale University Press, New Haven.
1926 By Cheyenne Campfires. Yale University Press, New Haven, Connectitut.
Kanovský, Martin
2001 Štruktúra mýtov: Štrukturálna antropológia Clauda Lévi-Straussa. Cargo Publishers o.s., Praha.
Kroeber, Alfred Luis
1900 Cheyenne Tales. The Journal of American Folk-Lore 13(50): 161–90.
Moore, John H.
1974 A Study of Religious Symbolism among the Cheyenne Indians. Doktorská dizertace, New York University. University Microfilms, Ann Arbor, Michigan.
1996 The Cheyenne. Blackwell Publishers.
2003 Šajeni. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003.
Strausová, Anne
1976 Being Human in the Cheyenne Way. Dizertační práce, University of Chicago.
Tadič, Roman
2010 Cesty do posvátné hory: Šajenské mýty a jiné příběhy. Volvox Globator, Praha.
Taylor, Colin F., a kol.
1995 Mýty a legendy indiánů Severní Ameriky. Volvox Globator, Praha.
Ullrich, Jan F.

2002 Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Argo, Praha.

(publikováno 2009 v časopise Poselství světa v kruhu 16 (zima), s. 23–5)