Výslovnost diakritického zápisu šajenštiny

Hlásky a, h, k, m, n, p, s, š a t se vyslovují stejně jako české hlásky;
e je zvuk mezi „i“ a „e“; poněkud kratší než česká samohláska;
o se vysloví jako zvuk mezi krátkým a dlouhým „o“;
' je ráz, krátká pauza v řeči;
v se někdy vysloví jako české „v“, jindy (před a nebo o) jeho výslovnost sklouzne spíše k „u“; následuje-li ne­znělá samohláska, vysloví se jako „f“;
x se vysloví jako české „ch“.
     Neznělé neboli „šeptané“ samohlásky se označují tečkou nad hláskou (ȧ, ė, ȯ). Z technických důvodů ji často nahrazuje „stříška“, circumflexus (â, ê, ô). Poslední hláska samostatně vyslovených slov je vždy neznělá. Ve větě nebo slovním spojení se slova na sebe váží a neznělá je poslední hláska posledního slova. Samohláska s tupým přízvukem (à, è, ò) se vysloví o trochu vyšším tónem. Ještě výše se vysloví samohlásky s vodorovnou čarou (ā, ē, ō) a nejvýše samo­hlásky s čárkou (á, é, ó). Tónové značky slouží jako vodítko pro Nešajeny. Rodilí mluv­čí je nepoužívají.
     Obtížnější je výslovnost tzv. složené slabiky. Jsou to dvě slabiky, kde po neznělé samohlásce následuje hláska h (např. -tȧhá-, -pėhe-, -mȧhe-, -šėho-, -kȯhé-). Vyslovují se jako jediná slabika, většinou s přídechem: -tȧhá- přibližně jako [thá], -pėhe- jako [phe], -mȧhe- jako [mhai], -šėho- jako [šho], -kȯhé- jako [khó].