Šajenské mýty o šibalovi:
„Jak se Vé'ho'e naštval na kojota“

Roman Tadič

Následující šajenský příběh patří do populární skupiny mýtů, jejichž hlavním hrdinou je šibal, u Šajenů jmé­nem Vé’ho’e (výjimečně i ve zdrobnělé podobě Vé’ho’ke). Je to archetypální postava známá v mytologiiích nejen se­ve­ro­amerických indiánů, Inuitů a sibiřských národů. Někdy má podobu zvířete: na Sibiři sobola, v sub­arktické oblasti rosomáka, u Kvakiutlů nebo Nutků norka, u Tlingitů a Haidů krkavce, u Činúků sojky, u in­diánů kolem řeky Columbia a ve Velké pánvi kojota, u Ajovů zajíce, u Šuárů v západní Amazonii vačice, u bolívijských Ta­kanů ocelota, u Kaingánů z jižní Brazílie nosála koati. Jinde vystupuje šibal jako lidská postava: černonožský Napi, arapažský Nih’óó3oo, Imantuwinyai u kalifornských Hupů, kríjský Wisakečak, mikmacký Gluskap, lakot­ský Iktómi, omažský Ištinike, kajovský Sendeh nebo kaďuvejský Gvetegve. K nim patří i šajenský Vé’ho’e. U některých skupin nese tato postava, i když se v příbězích objevuje v lidské podobě, jméno zvířete: u Ottavů nebo Vinebagů Zajíc, u Lakotů Pavouk. Odžibvejský Manabožo se často proměňuje v zajíce.
       Vé’ho’e může představovat pudovou, nezvladatelnou část lidské povahy. Šajenský Vé’ho’e je osobou zmítanou „bláznivými“ silami své duše, nebo přímo jejich personifikací. Je zlomyslný, zvrácený, sobecký, chytrý, bezo­hledný, bezcitný, netrpělivý, ješitný, rozmazlený, naivní, ne­spo­lehlivý, zvědavý, hravý a vtipný. Má vlastnosti velkého dítěte, nedozrálého muže s pokřivenými hodnotami, který je díky své in­te­ligenci a smyslu pro humor sice okouzlující, ale ostatním nebezpečný, protože je to vždy legrace na cizí účet. Je to asociální postava, na které se ukazují vady lidské povahy a demonstují ideály šajenské společnosti, ale dokáže i rozesmát a dojmout. Na rozdíl od některých hrdinů s šibalskými rysy z jiných oblastí Severní Ameriky Vé’ho’e v šajenských příbězích  nikdy nehraje roli kulturního hrdiny. Nanejvýš tu a tam dostává drobnou roličku moudrého rádce lidí.
       Vé’ho’e se občas objevuje jako protihráč kulturního hrdiny. Není však jeho hlavním nepřítelem, kterým jsou obludy. Vé’ho’ea nezabíjí, často se k němu chová velkoryse. Vé’ho’e se zesměšňuje a ubližuje si svou vlastní ješitností a chamtivostí. Kulturní hrdina se chová čestně a zdvořile, Vé’ho’e se nechová s respektem k ni­komu, povyšuje se nebo škemrá. Staví se ve své namyšlenosti na roveň šamanům a zasvěcencům, kteří mu předávají nějaké kouzlo. Porušuje nejrůznější společenské konvence, obřadní pravidla i tabu. Některé zápletky Vé’ho’eo­vých historek připomínají příběhy o kulturních hrdinech, avšak postavené na hlavu. V dávné minulosti tomu mohlo být jinak, ale dnes jsou tyto epizody pouhými parodiemi, v nich se Vé’ho’e zesměšňuje nebo projevuje své sobectví a lstivost.
       V šibalské tradici prakticky všech indiánských etnik se silně projevuje sexuální prvek. Šibal bývá otevřeně lí­čen jako naprosto nezdrženlivý, obscénní až deviantní, s nadměrně vyvinutým pohlavním pudem a penisem. Chová se promiskuitně, zneužívá ženy a dívky, znásilňuje, dopouští se incestu, souloží se zvířaty.
       Od poloviny 19. století se výraz vé’ho’e přenesl nejenom na bílé, ale vůbec na všechny neindiány a už dlouhou dobu je tento význam pro Šajeny dominantní. Po­kud Šajen překládá příběh o Vé’ho’eovi do angličtiny, nahrazuje jeho jméno výrazem White Man.

       Výraz vé’ho’e označuje v šajenštině také pavouka. Nejspíše jde pouze o homonymum. V šajenských příbězích vystupuje Vé’ho’e v lidské podobě a žádné pavoučí rysy se u něho neobjevují. Pokud spojení s pavouky kdysi existovalo, upadlo už v zapomnění. Někteří Šajeni ale příbuznost šibala, pavouků a bílých lidí, alespoň v symbolické rovině, nacházejí, přestože je to spíše novodobá metafora, for­ma kmenové satiry. Říkají, že šibal i běloch se zaplétají do svých lstí jako do pavučiny a běloši že se obklopují ploty jako pavouci svými sítěmi. Vé’ho’eovy příběhy se k ironizaci bílých Američanů přímo nabízejí.

       Příběh o Vé’ho’eovi a kojotovi, který máme před sebou, zaznamenal v roce 1899 Alfred Louis Kroeber během terénního výzkumu v západní Oklahomě. A. L. Kroeber (1876–1960) byl jednou z největších postav americké antropologie a archeologie 1. polo­viny 20. sto­letí. I když se na Šajeny nijak nespecializoval, zahájil svou vědec­kou kariéru terénním výzkumem u oklahomských Šajenů a Arapahů v roce 1899. Výsledkem byl o rok později článek „Cheyenne Tales“, v němž zveřejnil své sběry ša­jen­ské slovesnosti, v roce 1901 dizertační práce o dekora­tivní symbolice Arapahů a v roce 1903 dílo Traditions of the Ara­pa­ho, které napsal společně s Georgem A. Dorseym. V následujících letech se zabýval hlavně záchranným výzkumem ka­li­fornských indiánů a proslavila ho spolu­práce s „poslem doby kamenné“, Išim z kalifornského etnika Jahiů. Kromě toho se Kroeber zabýval klasifikací severoameric­kých in­diánských jazyků nebo studiem fenoménu berdache. Je mu připisována teorie kulturních oblastí.

Vé’ho’e cestoval a neměl co jíst. Přišel k velikému jezeru, na kterém viděl spoustu ptáků. Na břehu jezera bylo psouní sídliště. Posedávali tam jeho obyvatelé a všichni byli tlustí. Vé'ho'e měl veliký hlad a byl velice dychtivý chytit některé z těchto zvířat. Věděl ale, že se mu to nepodaří. Zalezl si do jedné díry a vymýšlel plán. Našel si hůl, oloupal z ní kůru a nabarvil ji. Nabarvil taky pěkný bizoní roh, který našel, a narazil ho na konec hole. Předstíral, že to velmi pomáhá proti nemoci. Vrátil se k jezeru a řekl: „Za mnou přichází velké nebezpečí a ne­moc, ale kdokoli sem přijde a dotkne se této hole, bude v bezpečí.“ Ptáci tomu uvěřili a všichni prosili, aby se mohli dotknout rohu. Řekl jim, aby ho následovali na jedno otevřené místo. Potom zamířil k psounímu sídlišti a řekl tam to samé, co řekl kachnám. Jejich vůdce tedy nařídil všem psounům, aby ho následovali i s celými rodi­nami. Vé’ho’e jim nařídil, aby kvůli nebezpečí dobře utěsnili své díry. Usilovně pracovali a provedli to. Potom šli všichni za ním — psouni, kachny, husy a další ptáci — a on je vedl na otevřenou pláň.

       Svůj roh nesl tak, že ho všichni dobře viděli. Potom zarazil hůl do země. Kolem rozestavil do kruhu psouny, kolem nich kachny, potom husy a uvnitř jeřáby. Uvnitř všech rozestavil bělonosé kachny. Řekl jim, aby zavřeli oči, protože, kdyby se dí­vali, oči by jim zčervenaly. Bude zpívat mocnou píseň a bude mezi nimi tancovat, ale oni se nemají dívat ani hýbat, dokud jim neřekne. Potom začal zpívat. Holí srážel a zabíjel tanečníky a při tom zpí­val: „Vaše oči zčerve­nají, ohne se vám hřbet, ohne se vám krk, jestli se podíváte.“ Na konci byla bělonosá kachna. Když se k ní blížil Vé’ho’e, pokusila se dotknout svých sousedů, ale nešlo to. Nakonec otevřela oči a viděla, že je jeden z jejích přátel sražený k zemi a ostatní leží mrtví. Vykřikla a zbytek ptáků uletěl. Od těch dob má tato kachna červené oči a zahnutý hřbet a krk.
       Muž šel k řece, rozdělal oheň a ze svého masa si udělal klobásy. Blízko něho rostly dvě velké vrby. Kývaly se ve větru, třely se jedna o druhou a vydávaly zvuk. Vé’ho’e na ně promluvil a řekl jim, aby se nepraly, protože má velký hlad. Nakonec vyšplhal nahoru. „Mí bratři, nesmíte se prát.“ Strčil mezi ně ruce a držel je od sebe. Vítr ustal a on se ocitl v sevření.
       Kojot zavětřil maso a přišel. Vé’ho’e mu řekl, že nesmí obcházet kolem. Nadával mu a posmíval se jeho vzhledu: Má špičatý čenich a je hodně hubený. Řekl mu, aby si šel po svých. Řekl, že on sám vyšplhal nahoru, aby se ochladil ve stínu. Kojot přišel blíž a poznal, že je Vé’ho’e uvězněný. Potom muž řekl kojotovi: „Bratře, sněz polovinu a já sním polovinu.“ Zatímco kojot jedl jeho maso, Vé’ho’e mu spílal, ale na strom mluvil vlídně. Kojot prohledal ohniště a našel tam výtečnou klobásu ze špeku a srdce. Snědl vnitřek. Potom střívko zase naplnil a utekl, ale jak byl nacpaný, brzy se unavil a usnul.
    Zdvihl se vítr a muž byl zase volný. Velmi rozzlobený slezl dolů. Viděl jen klobásu. „To je dobře, že nesnědl všechno,“ řekl si. Zakousl se doprostřed klobásy a najednou měl ústa plná popela. To ho ještě víc rozčílilo. Sle­doval kojo­tovy stopy a našel ho. „Když ho praštím kyjem, mohl bych zkazit maso tím, že mu udělám modřinu,“ pomyslel si. Postavil tedy nad kojotem stan z býlí a větví a zamýšlel ho upálit zaživa. Zapálil roští. Když začaly šlehat plameny, kojot vyskočil. Zase sledoval jeho stopy a objevil ho. To se stalo třikrát. Počtvrté se rozhodl, že chytí kojota za zadní nohy. Chytil ho tak a snažil se ho vyděsit k smrti svým křikem. Skoro se mu to podařilo. Kojot se mu však vykálel na oblečení, do úst a do očí. Vé’ho’e už kojota neviděl, pustil ho a kojot utekl. Vé’ho’e však zvracel, až měl z toho smrt.

(Kroeber 1900: 165–6)

Příběh byl rozšířený na planinách, kolem Velkých kanadských jezer i na jihozápadě USA. V jedné z lakotských verzí přelstil Iktómi tetřívky prériové, ve verzi santíjské přelstil kachny, husy a labutě, ale místo kojota mu jeho kořist snědl norek (Kroeber 1900: 166; Ullrich 2002: 51–9). U Arapahů zabíjí šibal bobry, u Omahů a Ponků krocany, u Kajovů psouny a u Naišanů (Kajovští Apači) dokonce lidi. U Vinebagů, Odžibvejů, Saků, Kikapúů, Lakotů nebo Janktonů ukradne šibalovi maso vlk, u Vendatů liška, u Potavatomiů Vinebagové. Motiv šibala, kterého rozčilují skřípající větve, a když je odtahuje, pevně ho sevřou, se objevuje dokonce mezi Semangy, negritským etnikem z Malajského polostrova (Berezkin 2008: M64).
       U Šajenů tento příběh nacházíme i v jiných verzích. Jednu zaznamenal sám Kroeber (1900: 166–7) a další Grinnell (1926: 286–90). Obě jsou téměř totožné. Oproti zde uvedené verzi v nich chybí hůl s bizoním rohem, jinak se od ní liší pouze v drobnostech. V krátkém příběhu zaznamenaném u jižních Šajenů (viz Kroeber 1900: 168) se objevuje jeden podobný mo­tiv. Vé’ho’e chytil zajíce. Kojot, který zpočátku předstíral kulhání, nad ním zvítězil v běhu a zajíce získal. Vé’ho’e to kojotovi nemohl odpustit a vydal se za ním. Chytil ho a dlouho se rozhodoval, jak kojota zabije. Nakonec chtěl položit kojota na oheň, ale ten utekl.
       Vé’ho’e nalákal psouny a vodní ptáky na nabarvenou hůl s nabarveným bizoním ro­hem nasazeným na špici a napovídal jim, že odvrací nemoci. Zajímavé je, že červeně nabarvená hůl s červeně na­bar­veným bizoním rohem na špici bývala součástí jedné z forem šajenského obřadu kukuřičného tance a součástí kukuřičných tanců býval také vycpaný psoun (Anderson 1958: 62; Grinnell 1923 I: 252). Popis „bělonosé kachny“ odpovídá lysce americké (Fulica americana), která hraje významnou roli i v jiných šajenských příbězích.
       Šajeni s tímto příběhem spojují jednu z dětských ukolébavek. Opakuje Vé’ho’eovu píseň: Tsemomá’kó’éne tsetótóeotse, „Zčervenají mu oči, (když) otevře je.“ Jde jen o jednu z několika verzí ukolébavky. Všechny mají podobnou melodii a obsa­hují stejný text, ale věty se v některých verzích zpívají v ob­rá­ce­ném pořadí (viz Giglio 1994: 75–83).

Literatura:

2002 Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Argo, Praha.

(publikováno 2009 v časopise Poselství světa v kruhu 16 (zima), s. 23–5)