Zápis šajenštiny
Začátek seriózního lingvistického výzkumu šajenštiny je spojen se jménem mennonitského misionáře švýcarského původu Rodolpha Charlese Pettera, který v roce 1915 publikoval první velký lexikon šajenštiny. Z Petterem vypracované ortografie vychází i moderní zápis šajenštiny.
Mluvčí šajenštiny dnes zapisují svůj jazyk podle různých standardů, často pouze foneticky a velmi zjednodušeně. Mezi oklahomskými Šajeny je rozšířený spřežkový zápis Lenory Hartové-Hollimanové (Gigliová 1994; Little Coyoteová a Gigliová 1997). Severošajenská kmenová rada ve spolupráci s kmenovou školou Chief Dull Knife College prosazuje fonologický, diakritický zápis, který získal svou definitivní podobu na počátku 70. let. Tento standard využívá pouhých 13 písmen a znak pro ráz. Jeví se jako nejpřehlednější a nejpřesněji zachycující fonetické zvláštnosti šajenštiny. Začíná se stále více používat i v jihošajenských jazykových projektech. Tento systém zápisu šajenštiny využívají také naše internetové stránky (viz pravidla výslovnosti).
Srovnání systémů zápisu šajenštiny:
Petter (1915) | Grinnell (1923) | Hartová-Hollimanová | severošaj. standard | |
medvěd | nàko | nāh’kū | na ko | náhkȯhe |
vrána | hokoxc | ōk ŭk’ ĭ | o go gi | ókohke |
chřestýš | šešenovoz | shĭ shĭn o wŭts | sshi no vo zi | šé’šenovȯtse |
slunce | ešehe | ĭ ’shĭ | i sshi i | éše’he |