Psí vojáci před branami!
Roman Tadič
Na webu kultovní kapely Psí vojáci čteme, že si dali jméno podle válečnické organizace Šajenů z románu Malý Velký Muž. Psí vojáci si sami říkali hotametaneo’o, psí muži, a byli jedním ze šesti šajenských válečnických bratrstev. Existují dodnes. Před pár lety navštívil jeden z šajenských psích mužů Česko. Přijel bez tomahavku a četl zde své verše. Inu, časy se mění.
Dějiny Šajenů jsou plné putování a válčení. Sousedé je téměř vždy převyšovali počtem. Jestliže chtěli přežít, museli prokázat více bojovnosti a organizovanosti než jiní. Není proto divu, že v 19. století drtivá většina bojeschopných Šajenů patřila k některému z válečnických spolků. Každý ze spolků uchovával mýtus o svém původu a magické předměty. Spolky se těšily velké úctě, ale občas svého postavení a moci zneužívaly.
Mýty praví, že nejstaršími spolky šajenských válečníků jsou červené štíty, parohové škrabky, liščí bojovníci a psí muži. Kolem roku 1800 založil mladý šaman Soví přítel další spolek. Vešel ve známost jako lukové tětivy nebo vlčí bojovníci. Ve 30. letech 19. století přibyli blázniví psi.
U Šajenů neexistoval systém věkových stupňů jako u Černonožců nebo Arapahů. Mladík vstupoval kolem patnáctého roku většinou do spolku svého otce a obvykle zde setrval po celou válečnickou kariéru. Ve spolcích se setkávali muži spříznění v otcovské linii, ale po většinu roku žili válečníci roztroušeni v tlupách, do nichž se přiženili, celý spolek se tudíž shromáždil pouze v létě. Tehdy Šajeni tábořili společně a konali velké obřady. Spolkům nastala doba rituálů, tanců a příjímání nováčků. Pak vůdci spolků vyzvali své muže k válečné výpravě. Pláně brázdili po zuby ozbrojení a magickými silami nabití válečníci psích mužů, lukových tětiv či liščích bojovníků a pátrali po nepříteli. Každý z těchto spolků měl své posvátné předměty, válečné písně, způsob malování a tance. To vše posilovalo pocit sounáležitosti.
Spolky z dob mýtů
Červené štíty se ve svých insigniích inspirovali bizony. Ke slavnostem si nasazovali čapku z bizoní kůže s připevněnými rohy. Kolem boků nosili krátkou suknici s bizoními paznehty, které při tanci chřestily. V jedné ruce drželi dlouhé kopí a ve druhé velký štít potažený bizoní kůží i s oháňkou, vše nabarvené červeně.
Parohovým škrabkám se také říkalo kopýtková chřestidla, zahnutá kopí nebo jelení bojovníci. Nejposvátnějším předmětem spolku byl had vyřezaný z jeleního parohu. Jeho hřbet pokrývaly rýhy. Když se přes ně přejíždělo holenní kostí vidloroha, vycházel pronikavý zvuk připomínající zvířecí řev. Magická škrabka uměla přivábit bizony. Dva nejstatečnější muži třímali kopí s koncem zahnutým do oblouku, ostatní dlouhá, rovná kopí. Všichni chřestili chřestidly ze spárků jelena, jelence a vidloroha. Ke spolku patřil slavný válečník Orlí nos a náčelník Malý kojot, který v roce 1878 vedl legendární útěk z rezervace, býval jeho vůdcem. Prý velmi odvážným, ale také tvrdým a arogantním vůdcem.
Liščí bojovníci, známí i jako kojotí bojovníci, si při slavnostech malovali celé tělo žlutě, pouze předloktí, lýtka a holeně černě. Na krk si věšeli černý přívěsek ve tvaru měsíčního srpku, kouzlo chránící před zabitím. Zatímco ostatní Šajeni se pyšnili dlouhými vlasy, někteří z členů liščího spolku si za starých dob vyholovali po stranách hlavu. Vůdce nosil přes rameno liščí kožešinu. Spolku náleželo také posvátné tykvové chřestidlo a několik zvláštních magických předmětů — luků s hrotem. Ač se s tímto podivným kopím zacházelo s posvátnou úctou, někdy vítězil šajenský pragmatismus, jak to dokládá příběh z roku 1831. Vůdce liščích bojovníků Velká hlava tehdy v boji se Šošony utrpěl vážné zranění. V domnění, že zemřel, ho druzi uložili i s lukovým kopím k poslednímu odpočinku. Ale Velká hlava odpočíval jen krátce. Přišel k sobě a vydal se na dlouhou cestu domů. Posvátné kopí posloužilo zraněnému muži jako hůl, nástroj k vyrývání hlíz, kuchyňský nůž i lovecká zbraň. Díky němu přežil a shledal se s příbuznými.
Lukové tětivy a blázniví psi
Lukové tětivy odvozují svůj původ od vlků. Nosili jakési pončo z vlčí kožešiny, jen vůdce navlékal kožešinu medvěda. Bradu, předloktí a kotníky si malovali červeně, zbytek těla žlutě. Na slavnosti i do bitev s sebou brali dlouhé kopí s pery dravých ptáků, dva vybraní muži kopí omotaná vydří kožešinou. Jejich chřestila měla tvar prstence. Název spolku souvisí s tětivou lukového kopí, které náleželo vůdci. Lukové tětivy bývaly na počátku své existence zřejmě spolkem zbrklých mladíků. Roku 1819 jejich válečnou výpravu zmasakrovali Vraní indiáni. V roce 1837 projevil spolek svatokrádežnou drzost a ztloukl strážce posvátných šípů Bílý hrom, aby si před válečnou výpravou vynutil nezbytný obřad. Celou výpravu pobili Kajovové. I když Šajeni věřili, že ji duchové ztrestali za hanebné chování, nenechali políček národní hrdosti bez odpovědi. V roce 1838 tak došlo k jednomu z největších střetů mezi severoamerickými indiány. Šajeni a Arapahové zaútočili na tábor Kajovů, Komančů a Naišanů u Wolf Creeku v dnešní Oklahomě. Dosáhli svého, uštědřili nepříteli lekci, ale ztráty na obou stranách byly citelné. Oněch pět kmenů se usmířilo a nikdy už spolu neválčily.
Blázniví psi jsou severošajenskými bratranci předchozího spolku. Také oni si vyráběli prstencová chřestidla a kopí s dlouhou řadou per. Oblékali krátké košile s třásněmi a někteří muži nosili na hlavách čapky s vidlorožími rohy a péřovou vlečkou.
Psí vojáci — postrach planin
Psí muži, byli v polovině 19. století zdaleka nejpočetnějším válečnickým spolkem. Hlásila se k němu třetina šajenských válečníků. K nejvýraznějším odznakům spolku patřily košaté čapky pokryté pery vran a krkavců. Muži chřestili při tancích chřestidly ze spárků a kolem pasu nosili opasek s kožešinami skunků. Dva vybraní psí muži si malovali tělo černou barvou, ostatní červenou. Čtyři nejodhodlanější měli tu čest nosit do boje tzv. psí řemen, třímetrový pruh zdobený nášivkou z urzoních ostnů, který se navlékal přes rameno jako šerpa. Na konci, který válečník vláčel za sebou, zela dírka. Když v boji přibodl psí řemen k zemi dřevěným kolíkem, nesměl místo opustit. Vyvíjela-li se bitva nepříznivě a spolubojovníci chtěli svého druha zachránit, museli šerpu uvolnit a odvléci ho do bezpečí. On mohl pro své přežití učinit jediné — bojovat jako puma bránící svá koťata.
Roku 1836 zabil vůdce psích mužů Naježený medvěd v opilecké šarvátce jiného Šajena a musel odejít do vyhnanství. Připojilo se k němu mnoho členů spolku se svými rodinami. Došlo k něčemu neslýchanému — válečnický spolek vytvořil vlastní tábor, odkud mladí muži neodcházeli do jiných šajenských táborů, ale manželky si přiváděli. Začalo se jim říkat Psí lidé a dlouho si udržovali od ostatních Šajenů jistý odstup. Naopak pěstovali úzké vztahy se spolky psích bojovníků u spřátelených Oglalů, Bruléů a Arapahů. Válečnou alianci utužovaly i sňatky mezi kmeny.
Aliance vzniklá kolem šajenských, arapažských, oglalských a bruléských psích bojovníků se od konce 50. let 19. století stavěla na odpor přílivu bílých osadníků. V letech 1864–1869 podnikli množství útoků na usedlosti, městečka, dostavníky, železnici, telegrafní linky, armádní zvědy a vojáky. Zabili nebo unesli desítky amerických občanů a způsobili obrovské škody na majetku. Tábory psích bojovníků u řeky Republican přetékaly ukořistěnými puškami, látkami a potravinami. Osadníci v Kansasu, Coloradu a Nebrasce žili s prstem na spoušti a třásli se, kdy se před branami opět zjeví Dog Soldiers, „psí vojáci“. „Psí vojáci“ se stali synonymem nenáviděných indiánských útočníků, ať už to byli Šajeni, Lakotové nebo Arapahové, psí muži, lukové tětivy nebo parohové škrabky.
Ženy a válečníci moderní doby
Ač bývaly válečnické spolky výlučně mužskou záležitostí, vybíraly si ve vážených a vlivných rodinách čtyři neprovdané dívky. Ty se při slavnostech spolku ujímaly role hostitelek, zpívaly některé písně, připravovaly jídlo apod. Říkalo se jim „sestry“ a nesměly se provdat za člena spolku. Rovnalo by se to incestu.
Šajenské válečnické spolky kromě červených štítů působí dodnes. Každý sdružuje několik desítek mužů, většinou středního věku, veteránů americké armády, kteří udržují část spolkových tradic. Členové spolků jsou v šajenských komunitách respektovanými autoritami a hrají důležitou roli při obřadech a tanečních slavnostech. Už nevyprávějí o svých hrdinských činech z bojů s Vraními indiány a Poníi. Líčí peklo vietnamské džungle a irácké pouště.
(zkrácená verze tohoto textu publikována v časopise Koktejl 5/2012)
Lance D. Henson (*1944)
Básník, veterán vietnamské války, aktivista, obřadník slunečního tance a podnáčelník spolku psích mužů. V jeho žilách se mísí francouzská, oglalská a šajenská krev, ale považuje se za Šajena a hovoří šajensky. Napsal sedmnáct básnických sbírek a dvě divadelní hry. Neúnavně bojuje za práva domorodých skupin. Poprvé jsem se s tímto milým chlapíkem setkal v lednu 2000 v suterénní klubovně na bratislavském předměstí. Z Kráčejícího jezevce, jak zní jeho šajenské jméno, sálalo odhodlání bránit své lidi po vzoru dávných psích mužů. Místo šípů míří slovy.