Apokryfní historka

o tom, jak Vé’ho’e chytal uprchlíky

Vé’ho’e si našel krásné údolí obklopené kopci. Nefoukal tu vítr, rostla tu šťavnatá zelená tráva a spousta keřů s bobulemi. V řece plavala hejna ryb. Vé’ho’e nemusel putovat, hledat zvěř a příliš se namáhat. Ve svém údolí měl všeho dostatek. Jednoho dne se doslechl, že daleko na východě hoří step. „Vždycky když hoří step, zvířata utíkají před ohněm,“ pomyslel si Vé’ho’e, „Co když přijdou i sem, otrhají mi bobule, sežerou mi ryby, vysbírají klestí a pošlapou trávník?“ Vé’ho’e nemohl usnout, měl velké obavy a hlavou mu táhly ty nejčernější myšlenky. 
       Vé’ho’eovo trápení ukončila až zpráva, že tábor za kopci navštívil mocný šaman, který dokáže vyléčit všechny nemoci a vyřešit všechny potíže. „Půjdu za ním a požádám ho o pomoc,“ zaradoval se Vé’ho’e. Jak řekl, tak udělal. Vydal se do tábora za kopci, vlezl do týpí, kde ti lidé hostili mocného šamana, a spustil: „Bratře, jsem tak rád, že tě vidím. Jsem úplný chudák, mám veliké potíže a jen ty mi můžeš pomoci.“ Potom srdceryvně vylíčil šamanovi své obavy. „Hmm, to je vážné,“ pravil šaman, „ale něco tu pro tebe mám. Vezmi si pavoučí sílu. V tomto váčku najdeš kouzelný prášek. Až zahlédneš prchající zvířata, trochu si vysyp na dlaň a foukni směrem k nim. Ale nesmíš to udělat víc než čtyřikrát, jinak se ti stane něco velmi zlého.“ S těmito slovy podal Vé’ho’eovi váček z bizoního mechýře zdobený ursoními ostny.
       Vé’ho’eovi spadl kámen ze srdce. Ani nepoděkoval a pospíchal k domovu. Byl tak nedočkavý a zvědavý, co mu šaman dal, že to musel hned vyzkoušet. Nízko nad stepí letělo přímo k němu mračno sarančí. Odsypal trochu prášku, foukl a od obzoru k obzoru se zčistajasna táhla vysoká síť. Saranče do ní vlétly a zamotaly se. Vé’ho’e je všechny posbíral a napěchoval do všech vaků, které měl. „Saranče jsou sice jídlo pro nuzáky,“ pomyslel si Vé’ho’e, „ale je jich hodně a já nebudu muset dlouho na lov. Lepší saranče v hrsti než bizoní jazyky v sousedově kotlíku!“ Začal si lámat hlavu, jak celou svou kořist dopraví domů. Z kmenů nejvyšších borovic vyrobil smyk a naložil na něj vaky napěchované sarančemi. Potom se do smyku zapřáhl. Námahou málem vypustil duši. Napínal všechny síly, aby už byl doma. Trnul, jestli v době, kdy pobýval na cestách, nedorazila nějaká zvířata prchající před požárem. Jakmile překonal kopce, ulevilo se mu. Své údolí našel stejně krásné, jako když ho opouštěl. S nikým se o něj nemusel dělit...    
pokračování příště
 
Šibala nalezneme v mytologii všech indiánských skupin. Je to rozporuplná bytost. Na jednu stranu prokazuje, že umí být velmi schopný, bystrý, tvořivý a nápaditý, v řadě mýtů se dokonce podílí na tvoření světa a pomáhá lidstvu, na druhou stranu se do něj jako přes zvětšovací sklo promítají slabosti člověka — sobectví, chamtivost, nestřídmost, ješitnost, zbabělost, netrpělivost, zlomyslnost... Neustále má sklony porušovat pravidla zdvořilosti, slušnosti a mravnosti, řád společnosti i posvátný řád vesmíru. Je to totiž neřád, rošťák a prevít. Neřád Šibal dokáže pobavit, rozesmát a dojmout, ale protože si svými darebnostmi povětšinou nakonec uškodí, v jeho eskapádách se ukrývá také zrno poučení.
       Šibal se u některých etnik objevuje ve zvířecí podobě jako kojot, zajíc, krkavec, norek nebo třeba rosomák. U jiných jde o čistě antropomorfní postavu. Mezi takové patří i šajenský Vé’ho’e. Ve světle výše uvedeného nevyznívá příliš lichotivě, že Šajeni přenesli výraz „vé’ho’e“ také na nové příchozí ze Starého světa. Připadali jim rozpolcení. Byli mocní a chytří, vynalezli spoustu úžasných věcí, ale Šajenům se zároveň zdáli ziskuchtiví, povýšení, nezdvořilí a neupřímní. Šajeni jim oplácejí skutečné i domnělé historické křivdy alespoň tím, že si z nich utahují. V šibalských historkách často překládají Vé’ho’eovo jméno jako „Whiteman“. Jenže pojmenování „vé’ho’e“ se nevztahuje pouze na bílé lidi. Označuje vlastně všechny, kteří žijí „civilizovaně“, materialisticky, jen sami pro sebe, odtržení od přírody.